Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

Samotný obal byl nezvykle pestrý. Jeho návrh má na svědomí výtvarník Peter Blake. Uprostřed celé scény trůní velký buben se jménem kapely. Za ním stojí Beatles v pestrých uniformách a s pro ně nezvyklými hudebními nástroji. Uniformy jim zdobí mimo jiné i Řád Britského Impéria, který před časem s velkou slávou obdrželi od Její Výsosti. Vlevo stojí John s francouzským rohem, vedle Ringo s trubkou, dále Paul s anglickým rohem a nakonec George s flétnou. Za nimi můžeme spatřit celou plejádu tváří známých osobností z oblasti kultury, sportu i politiky. Z obalu se na nás dívají například Mae West (herečka), Lenny Bruce (komik), E. A. Poe (spisovatel), Fred Astair (herec a tanečník), Bob Dylan (muzikant), Dylan Thomas (básník), Marilyn Monroe (herečka), Karl Marx (filozof), Stan Laurel a Oliver Hardy(komici), Stuart Sutcliff (zakládající člen Beatles), Johnny Weismuller (olympijský výtěz v plavání a filmový představitel Tarzana), G. B. Shaw (spisovatel), Albert Einstein (fyzik), M. K. Ghandi (politik), Shirley Temple (herečka a pozdější velvyslankyně USA v Československu) a nechybějí ani voskové figuríny Beatles, vypůjčené z muzea voskových figur Madame Tussaud (ty byly mimochodem prodány 27. října 2005 v aukci za více než 80 tisíc liber). John se svým smyslem pro černý humor měl sice ještě v úmyslu přimíchat do davu i Adolfa Hitlera, ale nakonec mu to rozmluvili. Také chtěl přidat Ghándího a Ježíše. Ale bylo to nedlouho po „Ježíšově“ aféře a tak se i tady nechal přemluvit a tuto myšlenku zapudil. Před tím vším je květinový záhon, na němž je z rudých květů vytvořen nápis BEATLES a ze žlutých květů lehce nepovedená kytara, kterou vytvořil chlapec, jenž květiny přinesl. Všude kolem jsou roztroušeny sošky, hračky a různé předměty z domácností Beatlů. S humorem sobě vlastním pak umístily na pravou stranu hadrovou panenku s pruhovaným tričkem, na kterém bylo napsáno „vítáme Rolling Stones“. Fotografování probíhalo 30. března a trvalo tři hodiny. Dalším novátorským počinem bylo vytištění textů všech skladeb na zadní straně obalu. Byla to vychytávka, kterou od té doby napodobuje většina kapel. A ještě další novinkou byla skutečnost, že mezi jednotlivými skladbami nejsou žádné pauzy a skladby tak na sebe plynule navazují. Muziku nahrávali na dva čtyřstopé magnetofony, protože neměli k dispozici osmistopý. Dali tedy dohromady čtyři a čtyři stopy a s výslednými osmi stopami dokázali hotová kouzla, zvláště když přidali spoustu experimentů s různými zvuky a technikami nahrávání. Na trh se dostalo 1. června 1967, pár dní po tiskové konferenci, kterou k uvedení alba uspořádal Brian Epstein (26. května 1967). Za tuhle parádu dostali čtyři ceny gramy, mimo jiné i právě za obal roku.

„Dnes je tomu dvacet let co seržant Pepper učil tuhle kapelu hrát. Hrají občas falešně, ale zaručeně vás pobaví. A tak vám mohu představit kapelu, kterou znáte dlouhá léta – Kapelu seržanta Peppera z klubu osamělých srdcí.”

Hned po úvodu nás vítá ústy Ringa zpěvák již zmíněné kapely Billy Shears ve skladbě With a little help from my friends. Původně se ovšem měla jmenovat Bad finger boogie, nicméně konečný název byl asi opravdu přesnější. Za zvuků dechovky se zpěvák po uvítání hned omlouvá za případné falešné zpívání (k čemuž ostatně neměl Ringo nikdy daleko) a žádá své kamarády o trochu pomoci. Následuje jedna z nejfantasknějších skladeb Johna Lennona Lucy in the sky with diamonds – Lucinka na obloze s démanty. Název nese podle jedné kresby Lennonova syna Juliana, který na ní ztvárnil svoji kamarádku Lucy Richardsonovou. (*1958 †2005). Později byl Lennon obviněn, že touto skladbou opěvoval známou drogu LSD – podle začátečních písmen názvu. Ovšem Lennon to vždy razantně odmítal (Dva listy s rukou psaným textem téhle skladby byl v roce 2011 vydražen za pěkných 200 000 amerických dolarů). Následují Getting better a skladba s nepříliš poetickým názvem Fixing a hole – opravování díry. Právě během nahrávání Getting Better 21. března došlo k nepříjemné situaci. John Lennon uprostřed nahrávání svých vokálů prohlásil, že se necítí dobře a asi na něj "něco leze". George Martin, který podle všeho netušil o co jde, doprovodil Johna na střechu studia, aby se tam nadýchal čerstvého vzduchu. Před studio na ulici jít nemohli, protože studio bývalo neustále obklopeno fanoušky. Problém byl v tom, že se Lennon nacpal velkou dávkou LSD a nebyl schopen reálně uvažovat. Když to po nějakém čase Paulovi došlo (věděl totiž, že si John vzal LSD), okamžitě s Martinem vyběhli na střechu, kde mimochodem nebyly žádné zábrany, a blouznícího Lennona bezpečně odvedli zpátky do studia.

Další skladbou na albu je jedna z jejich vůbec nejkrásnějších písní She’s leaving home – odchází z domova. Je tu podrobně popsán příběh dívky, která nečekaně opouští svůj domov k překvapení svých rodičů, kteří vysvětlují, že jí přece vždy dali vše po čem toužila. Píseň vznikla podle krátké noticky v novinách a jak bylo u Beatles zvykem, dokázali na první pohled banální téma skvěle využít. Druhou stranu otevírá George se svou opět indicky zabarvenou skladbou Within you and without you. Na pomoc mu zde přišli indičtí hudebníci, kteří tu hrají na různé tradiční indické nástroje. V dalších dvou skladbách se opět dostává ke slovu Paul. Nejprve legráckou When i’m sixty four – až mi bude čtyřiašedesát a písničkou o krásné výběrčí z parkoviště – Lovely Rita. Následuje skladba Good morning Good morning, ve které Lennona doprovází celý sbor domácího zvířectva. Potom přichází repríza úvodní skladby. Na její nahrávání si Beatles pozvali všechny, kteří byli v tu dobu zrovna ve studiu a ještě spoustu dalších přátel. Mimo jiné se zde objevil starý kamarád Mick Jagger ze skupiny Rolling Stones (kterému John Lennon dal svého času přezdívku Charlie Chaplin rock & rollu) se svojí přítelkyní Marianne Faithfull, celý symfonický orchestr a mnoho a mnoho dalších. Album uzavírá lahůdka A day in the life. Je to další z jejich nejsilnějších skladeb. Vznikla vlastně ze dvou neúplných skladeb Johna a Paula a její námět opět nalezli v novinových zprávách. V závěru skladby roste crescendo všech nástrojů až do úderu klavíru jehož zvuk doznívá velmi dlouhou dobu. Dozvuk vznikl tak, že Martin stlačil pedál klavíru a John, Paul a Ringo si sedli do kláves. Následuje zvuk píšťalky, který ale (kvůli jeho frekvenci) mohou slyšet jenom psi. Úplně na konci desky, kdy mnozí posluchači již zvedali přenosky, se ozve opakovaně několik těžko srozumitelných slov. Další doklad svérázného humoru Beatlů. Hodně práce tu vykonal i George Martin. Ostatně jako na celém albu. Práce na tomto nevšedním díle trvala neuvěřitelných 700 hodin a náklady se vyšplhaly na tehdy závratných 25 000 liber. Rozhodně to ale stálo za to - deska obdržela od americké akademie gramofonového průmyslu čtyři ceny za rok 1967. Za nejlepší album, nejlepší zvuk – zvukař Geoff Emerick, aktuálnost a nejlepší obal. Původní pořadí skladeb na první straně desky bylo do podoby, jak ji známe, změněno na poslední chvíli. První návrh vypadal takto: Sgt. Pepper’s lonely hearts club band; With a little help from my friends; Being for the benefit of Mr. Kite; Fixing a hole; Lucy in the sky with diamonds; Getting better; She’s leaving home. Od té doby je "Seržant" společně s Dylanovým Blonde on Blonde a pinkfloydovským Dark Side Of The Moon považováno za nejlepší album všech dob. Pravda, na špičkách hitparád se průběžně objevují alba nově vyšlých hvězd (nazývaných hned po prvním albu "megahvězdami" a některá jsou okamžitě prohlášena za nejlepší alba všech dob. Jenže kdoví, jestli se k těmto albům budou lidé vracet i po padesáti letech, tak jako se vrací k Seržantovi. Během prvního týdne po vydání se alba prodalo jenom ve Velké Británii více než čtvrt milionu kusů a do konce měsíce rovných 500 000 kusů. Dodnes je nejprodávanějším albem ve Velké Británii. V roce 2017 vyšla u příležitosti padesátiletého výročí vydání, luxusní verze alba, remasterovaná verze a také vícediskové vydání s nepoužitými stopami a dalším "odpadem" z nahrávání.

...vyrazilo mi to dech. Myslel jsem si, že moje album Pet sounds je absolutní pecka a potom přišli Beatles se Seržantem a mě napadlo – teď aby Beach Boys chodili kanálama.

Brian Wilson člen skupiny Beach Boys

 Začátkem roku 1967, v únoru, se poprvé setkal George Harrison s indickým jogínem Maharišim Mahišem, což vedlo mimo jiné k tomu, že 26. srpna navštívila v Bangoru tohoto jogína celá kapela a domluvili se na delším pobytu v Indii, kde chtěli meditovat a studovat transcedentální tajemno. Do Indie odjeli v únoru 1968 s velkým nadšením a odhodláním objevovat "nové duchovní světy". Samozřejmě za hojné účasti novinářů, pro které to bylo vítaným soustem. Jenže nadšení pro transcedentálno jim moc dlouho nevydrželo. Ringo to zabalil po jedenácti dnech (prý pro to, že mu došly konzervy s fazolemi), Paul po měsíci a George s Johnem to vzdali po dvou měsících. John Lennon později lakonicky připustil, že návštěva Maharišiho byla hloupým omylem. Na druhou stranu ale během pobytu v Indii vznikla řada skvělých skladeb, které se objevily například na Bílém Dvojalbu a Abbey Road.

John Lennon, jakoby už nevěděl co s penězi, zakoupil pro sebe a svou rodinu ostrov Dorinish na severu Irska za směšných 1 300 liber. Po rozvodu se Cynthií tam Lennon přestal jezdit a "vlády" nad ostrovem se zmocnila skupina asi třiceti hippíků. Teprve po Johnově smrti si Yoko na ostrov vzpomněla a prodala ho za 30 000 liber. Už dříve uvažovali Beatles, že koupí jisté souostroví v řecku, skládající se ze čtyř malých ostrovů (pro každého Beatla jeden). Po problémech s řeckou vládou ohledně koupě i po stanovení případné ceny však nakonec Brouci přestali mít o ostrovy zájem a pustili to z hlavy. Podle vzpomínek některých Johnových přátel, to však z hlavy nepustil Lennon a nakonec nějaký ostrov v Řecku zakoupil. Nakonec ale prý zapomněl, který to je a to přesto, že se tam hodlal odstěhovat i s rodinou nejméně na půl roku.

25. června vystupovali Beatles v živém televizním pořadu Our World International, který poprvé v historii přes satelit sledovalo neuvěřitelných 400 miliónů diváků ze 24 zemí celého světa. Celkem 18 zemí se zavázalo přispět do tohoto mamutího televizního projektu. Pořad Our World byl rozdělen na několik částí a Beatles vystoupili v části Artistic Excellence. Přednesli tam svoji novou píseň All you need is love, která se záhy stala jednou z nejoblíbenějších písní květinového hnutí hippies. Ještě před pár lety vystupovali ve vlhkém a ponurém sklepě pro pár desítek posluchačů. Teď hráli živě pro pár set miliónů lidí. Mezi zeměmi, které přislíbili účast v projektu, bylo i několik zemí zpoza železné opony - Sovětský svaz, Polsko, Východní Německo, Maďarsko a Československo. Pár dní před vysíláním ovšem všechny tyto země, v čele se Sovětským svazem, zřejmě ze strachu před otevřením okna do svobodného světa účast stornovaly.

19. srpna se narodil druhý Ringův syn Jason Starkey. Ovšem bezesporu nejdůležitější událostí roku, ač se to projevilo až později, byla tragická smrt Briana Epsteina. 27. srpna byl nalezen mrtev ve své vile v Chapel Street. Oficiální verze říká – předávkování barbituráty. Nicméně jeho smrt, respektive její okolnosti, zůstávají dodnes záhadou. Nejspíše už nezvládal skutečnost, že je homosexuál a musí to oficiálně skrývat. Dlouho se snažil tuto skutečnost zatajit před veřejností, svým okolím i sám před sebou. K tomu je třeba připočítat i skutečnost, že vzhledem k tomu, že Beatles už nevystupovali živě a jako kapela se scházeli maximálně při nahrávání ve studiu. Tím pádem se celé dění kolem skupiny už dostávalo poněkud mimo něj a Brian tak pomalu přicházel o svoji osudovou životní roli. Nebál se ale jen o svoji pověst, nechtěl také poškodit pověst své milované skupiny.  Společnost NEMS Enterprises převzal Brianův bratr Clive a záležitosti Brouků dostal na starost do té doby osobní asistent Briana Epsteina Peter Brown. Po pracovní stránce se pro Beatles prakticky nic nezměnilo, protože si o svých věcech dávno rozhodovali sami. Z firmy ale odešel Robert Stigwood, který měl jako schopný manažer na starosti několik dalších kapel. Ty kapely si bohužel při odchodu vzal s sebou, což NEMS ještě více oslabilo.

Na rozloučení s Brianem (17. října) do Novolondýnské synagogy nedaleko studií v Abbey Road přišli všichni čtyři Brouci. Málokdo si asi v té chvíli uvědomil, že odešel člověk, který loď  zvanou Beatles spustil na vodu a udržoval ji v chodu.  Po jeho smrti začalo do podpalubí pomalu, ale jistě zatékat.

Ovšem na palubě je stále ještě živo a veselo. Ještě do konce roku vydali dva singly, ze kterých se opět staly hity. All you need is love/Baby you’re a rich man a Hello goodbye/I am the walrus. A také se chystali natočit svůj třetí film, ve kterém měli nejen hrát a zpívat, ale měli ho i produkovat, režírovat a také dramaturgie a scénář měl být z vlastní dílny. Z velkého filmového projektu se nakonec vyklubal hodinový televizní film, plný surrealistických vizí a krásné muziky. Většinou sice nebyl kritikou přijat příliš dobře, ovšem je třeba připomenout, že Beatles nebrali sami sebe nikdy moc vážně a tak bylo nejdůležitější to, že si zase jednou užili spoustu legrace a vyzkoušeli si něco nového. Magical Mystery Tour - kouzelný výlet psychedelicky barevným autobusem - se natáčel od 11. do 25 září 1967. Poměrně náhodně se přemisťovali po anglickém venkově a v blízkosti menších měst a leckde překvapovali svou návštěvou zaměstnance i hosty restaurací, kam směřovali na oběd či večeři. V autobuse se kromě herců objevili i různí kamarádi a známí skupiny, včetně legendární sekretářky britského fanklubu Beatles. Tři místa si díky telefonní soutěže vybojovaly i tři šťastné fanynky. Film měl premiéru 26. prosince. Na další velké desce se stejným názvem jako film, která vyšla pouze ve Spojených Státech, najdeme kromě krásných skladeb jako je Paulova Fool on the hill, Johnova I am the walrus i poslední instrumentálku, kterou kdy Beatles natočili a pod kterou se rukou nerozdílnou podepsali – Flying. Bohužel právě tato skladba patří k tomu nejslabšímu co kdy napsali. George se blýsknul skladbou Blue Jay way. Tu složil v pronajatém domě při čekání na své přátele, kteří se ztratili v mlze cestou k němu a celé to čekání tak z nudy vtipně zhudebnil. Mimochodem, tento dnes slavný dům byl v březnu roku 2013 prodán za pěkných 3,8 milionů dolarů. Na desce jsou kromě melodií z filmu i skladby z posledních singlů. Ringo si však zahrál toho roku ještě v jednom filmu. Po boku Marlona Branda a Richarda Burtona hrál roli chlípného zahradníka ve snímku Candy, který měl rovněž premiéru v prosinci. Ještě téhož roku si dokázali Epsteinem opuštění Beatles prokopnout do boku svého plavidla pořádnou díru i když to rozjásaní Brouci v té chvíli ještě netušili. Světlo světa totiž spatřila jejich vlastní společnost s romantickým názvem Apple – jablko, do které se rozhodli vkládat 80 % svých zisků. První obchod, ve známé Baker Street, otevřela společnost 7. prosince. A už 23. května příštího roku otevírají na King’s Road v Chelsea dokonce druhý Applovský obchod - krejčovství. Jednou z prvních "kreativních" akcí v nové společnosti bylo vytvoření specializovaného týmu na tvorbu zvláštních a originálních obalů LP desek, který tvořilo několik grafiků a tiskařů. Jedním z takových návrhů na obal byl projekt z průhledného plastu, na kterém by se po vyjmutí desky objevila fotografie kapely. Jedním z grafických nápadů (graficky ho vytvořil Gene Mahon a s copyrightem pomáhal sám Alan Aldridge), ovšem původem z hlav samotných Beatles, byl obrázek jablka na všech středových nálepkách singlů i LP vinylových desek. Hlavní vtip je v tom, že na B straně každé desky, je jablko rozkrojené - s tímto geniálním nápadem přišel Paul McCartney. Fotografii jablka druhu Granny Smith pořídil fotograf Paul  Castell.

První počin pod vlastní značkou byl singl se superhitem Lady Madonna a Georgeovou The inner light, již ovlivněnou meditacemi s indickými jogíny. První LP deskou pak byla Harrisonova Wonderwall (1. listopadu), což byla hudba ke stejnojmennému filmu. Ještě předtím – 30. srpna vyšel singl se sedmiminutovým superhitem Paula McCartneyho Hey Jude a další skvělou skladbou Johna Lennona Revolution, kterou John začal psát už při pobytu v Indii. Možná znáte fotografii, na které Lennon leží na podlaze studia na zádech. Tak právě na této fotografii je zachycen při nahrávání vokálů pro Revolution. Paul nazval původně svou píseň Hey Jules a věnoval ji Johnovu malému synovi Julianovi, který v té době zažíval nepříjemné chvíle rozchodu svých rodičů. John měl novou lásku, avantgardní umělkyni Yoko Ono a nutno říci, že to byla velkou měrou právě tato známost, která později poslala už tak děravou loď Brouků ke dnu. Od Yoko dostal John velmi originální dárek - velký podstavec z plexiskla a na něm tři roky staré, seschlé a zkrabacené jablko. John byl prý nadšen. Sám Paul v té době vyměnil svou přítelkyni Jane Asher za nový objev a velkou lásku Lindu Eastman. A když už jsme u těch vztahů - 30. srpna tohoto roku se oženil "pátý Beatle" Neil Aspinall.

Mezitím začala slavná čtyřka připravovat dlouho očekávané nové album. Očekávané zvlášť pozorně po úspěchu Seržanta Peppera. Nikdo si nedokázal představit, že by Beatles mohli natočit ještě něco lepšího nebo alespoň stejně dobrého. Naopak se očekával pokles kvality. Kapela však vytřela všem škarohlídům zrak skvělým dvojalbem. Nebylo pokračováním Seržanta ani nebylo lepší nebo horší. Bylo prostě jiné a bylo opět vynikající. Ukázalo se, že talent Beatles nezná hranic. Nová deska se lišila už samotným obalem a konečně i názvem. Po pestrém obalu Seržanta Peppera s dlouhým názvem tu najednou byl čistě bílý obal s pouze vytlačeným názvem The Beatles. Původní název měl znít "Doll´s House", ale ten se nakonec neujal. Kdo jiný si mohl v době brutálně barevných, psychedelických obalů květinově-marihuanové doby dovolit použít tak nevýrazný obal bez názvu, kde i jméno skupiny bylo vidět jen z bezprostřední blízkosti? Desku si fanoušci samozřejmě v regálech našli a sami si ji pokřtili na Bílé album. Oproti kompaktnosti skladeb na Seržantovi se na Bílém albu objevila různorodá směs stylů.  Od dětského popěvku The continuing story of Bungalow Bill přes reggae Ob-la-di ob-la-da, country Rocky Raccoon, syrové blues Why don’t we do it in the road či milostnou píseň, tentokrát v podání Johna Lennona Julia, (kterou zkomponoval jako vzpomínku na svou matku, jež tragicky zahynula 15. 7. 1958 když ji srazilo auto řízené opilým policistou), až po téměř metalovou Helter Skelter, ve které John nahrál basovou linku. Album začíná zvukem leteckých motorů přistávajícího letadla ve skladbě Back in the U. S. S. R. jejíž název je tak trochu parodií na píseň Chucka Berryho Back in the U. S. A. I v této skladbě se basové kytary chopil John Lennon a bicí soupravy se zase ujal Paul McCartney. Ringo totiž odjel na dva týdny na Sardínii poté, co už nemohl – podle vlastních slov – nic pořádného zahrát a musel si provětrat hlavu. Ve skutečnosti se Ringo, rozladěný z atmosféry ve studiu, z dlouhých hodin trvajícího čekání na pokyn od spoluhráčů aby zasedl k bicí soupravě, neustálé přítomnosti Yoko Ono při nahrávání a čím dál pánovitějších nálad Paula, rozhodl v náhlém pominutí smyslů skupinu opustit. Naštěstí se mu smysly brzy vrátily do normálu a po nějakém čase se k nahrávání vrátil. Nicméně napjatou atmosféru ve studiu, hádky Brouků mezi sebou i nervní chování vůči technikům a občas dokonce vůči Martinovi - to vše dohnalo k ukončení spolupráce se skupinou jejich dvorního zvukaře Geoffa Emericka. 16. července 1968 mu během nahrávání Cry Baby Cry ruply nervy, sbalil si věci, krátce se rozloučil s Georgem Martinem i samotnými Beatles a prostě odešel. I to se dá považovat za jeden z mnoha silných hřebíků v rakvi slavné čtveřice. Vraťme se ale k albu - deska dále obsahuje také Lennonovu Glass onion – skleněnou cibuli, do které naskládal názvy různých Beatlesovských skladeb a také surrealistickou šílenost Revolution 9, ve které se pro změnu vyřádil zvukově. Když jsem tuto skladbu slyšel poprvé, první co mě napadlo bylo, že jsem koupil nekvalitní výlisek s chybou. Místo vystřihovánek, jaké zdobily Seržanta, tu kromě fotografií členů kapely na vnitřní straně dvojalba byl i plakát, s texty všech skladeb. O pár dní později, přesně 29. listopadu se na trhu objevuje první Johnovo sólové album, na kterém se objevuje jako zpěvačka i jako spoluautorka Yoko Ono – Unfinished Music No. 1: two virgins. Toto album je možná známější spíše svým skandálním obalem, na němž jsou vyfotografováni nazí oba protagonisté, než hudbou, která byla na svou dobu snad až příliš progresivní. Leckteří fanoušci se začali domnívat, že se Lennon vedle Yoko definitivně zbláznil. Mimochodem, přední strana obalu tohoto alba je dodnes zakázána téměř ve všech zemích světa.

A ještě v prosinci vychází další velká deska Beatles. Tentokrát je to hudba z kresleného filmu Žlutá ponorka – Yellow submarine. Se samotným filmem však neměli Beatles, kromě hudby, mnoho společného. Přesto je film příjemnou taškařicí, plnou fantaskních postaviček i situací připomínající momenty i postavičky z Alenky v říši divů. Vše začíná, když kapitán Žluté ponorky a dirigent kapely Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera v jedné osobě prchá ve své ponorce z Pepperlandu okupovaného zlými modrými skřety do Liverpoolu, kde hledá pomoc pro svoji zemi právě u čtveřice statečných Brouků. Ti se samozřejmě okamžitě nalodí a jedou zachránit Pepperland svojí muzikou a zpěvem, což se jim po různých příhodách na moři, samozřejmě povede. Premiéra filmu byla 7. července. Mimochodem, na scénáři filmu se podílel i jistý Roger McCough, který později hrával v rockové skupině Scaffolds. Jejím kapelníkem byl shodou okolností bratr Paula McCartneyho Michael, jenž vystupoval pod uměleckým jménem Mike McGear. Hudba sama je sice pěkná, nicméně zdaleka nedosahuje kvality předchozích alb. Přesto se tu objevují skladby, které dnes patří ke klasice rockové hudby. Ringem zpívaná titulní skladba se stává oblíbeným popěvkem několika příštích generací stejně, jako všemi brouky zpívaná All together now. Na desce byla i hymna květinového hnutí All you need is love. Na druhé straně byly instrumentální skladby George Martina, nahrané jeho orchestrem, které byly použity ve filmu. O skladbě Yellow submarine řekl Paul McCartney: „Byla to opravdu dětská písnička. Moc se mi zamlouvala ta představa, že si ji budou zpívat děti.” Byl tu konec roku a s ním se blížil i konec s tolika nadějemi vytvořené společnosti Apple.

Koncem roku 1968 už bylo zcela jasné, že čtyři Brouci, kteří se ještě před pár lety skvěle doplňovali, jsou dnes prakticky sólovými umělci, kteří spolu hrají v jedné skupině. Především John a Paul se už svým hudebním cítěním dost výrazně odlišovali. Navíc měli všichni své soukromé životy i problémy a mimo nahrávacího studia se téměř nevídali. Dokonce se stávalo, že na konečné nahrávce některých skladeb někdo z nich chyběl. Například na nahrávce The ballad of John and Yoko ve které John rozebral svůj život a činy, hrají pouze John a Paul. Byla to skladba, které vyšla v květnu roku 1969 na singlu, se kterým naposledy vedli hitparádu. John v této době už zaměstnával starého kamaráda Pete Shottona jako svého osobního asistenta. Těžko říct, na co ho potřeboval, když v této době nevykazoval téměř žádnou aktivitu a většinu času trávil nicneděláním ve svém domě v Kenwoodu. Ještě předtím vyšel v dubnu singl se skladbami Get back a Don’t let me down. Stejně jako se začínala rozpadat kapela, rozpadala se pod rukama Brouků i společnost Apple. Zatímco k rozpadu skupiny přispívala, kromě rozdílných názorů na muziku a její nahrávání, nová Johnova láska Yoko Ono svou přítomností ve studiu i vlivem, který na Johna měla, k rozkladu společnosti přispívali svojí naivitou a nezkušeností v obchodování, všichni Brouci rukou společnou a nerozdílnou. Jejich důvěřivosti využilo mnoho podvodníků, kteří se snažili vytřískat z firmy Apple co nejvíce peněz za co nejkratší dobu a co nejméně práce. Mnohým se to podařilo a tak se jablko rychle stávalo červivým. Na poslední chvíli byli nuceni připustit neúspěšnost svého projektu a rychle se pustili do hledání někoho, kdo by ještě dokázal zachránit co se zachránit dalo. Po mnoha odmítnutích nakonec padla volba na člověka, který se jim sám nabídl. Respektive ho za každou cenu prosazoval John Lennon jako kapelník a jako kapelník měl také rozhodující slovo. Šlo o Allena Kleina, známého tím, že dokázal pro mnohé jiné hvězdy získat od jejich nahrávacích společností velké částky peněz, které jim tyto společnosti dlužily. Na druhou stranu, velkou část těchto financí získal hlavně pro svoje vlastní bankovní konto. To byl kupříkladu důvod, pro který jej nedlouho předtím vyhodili Rolling Stones. Smlouva s Kleinem je podepsána 3. února. Jediný kdo je proti a kdo ji odmítne podepsat je Paul, který Kleinovi nijak zvlášť nevěří a také tak trochu fandí svému budoucímu tchánovi Johnu Eastmanovi, který původně na místo zachránce Apple také kandidoval. Paulovu svatbu s Lindou Eastmanovou to ale nijak nenarušilo a tak si 12. března řekli své ano, čímž Paul zklamal spoustu svých mladých fanynek. Lindu poznal Paul na tiskové konferenci v Londýně, uspořádané k vydání alba Sgt. Pepper. Tisk potom nějaký čas psal o tom, že je Linda dědičkou firmy Eastman Kodak. Nebyla to ovšem pravda a nejspíš to vzniklo proto, že je náruživou fotografkou. Pikantní je skutečnost, že první úspěchy zaznamenala s fotografiemi skupiny Rolling Stones, tedy svého času největších konkurentů Beatles. Z ostatních Beatlů nebyl na obřadu přítomen nikdo. Ve stejný den, kdy se ženil Paul, vrazila do bytu George Harrisona protidrogová brigáda vedená seržantem Pilcherem, která po zevrubné prohlídce celého domu a zabavení zásob hašiše zatkla oba manžele Harrisonovi. George ovšem přiznal jen polovinu zabaveného množství. 23. března byli soudem v Esheru odsouzeni k zaplacení pokuty ve výši 500 liber. Nález jednoho z balíčků hašiše, o kterém George tvrdil, že neví jak se do jejich domu dostal, se nikdy nevysvětlil. Ovšem v roce 1972 byl seržant Pilcher, který vedl i razii v roce 1968 v domě Johna Lennona, odsouzen k několikaletému žaláři za podstrčení drog několika nevinným lidem a také pro křivou přísahu. O dva dny později získali Beatles čtrnáctou zlatou desku za Yellow submarine. A aby toho nebylo v březnu málo, žení se dvacátého na Gibraltaru John Lennon a Yoko Ono. Ani zde nebyl nikdo z ostatních brouků. Hned druhý den zahajují v Amsterodamském hotelu, v bíle vymalovaném pokoji číslo 1742, mezi bílými prostěradly, svou týden trvající mírovou kampaň. Tu doprovází singl natočený na přenosném magnetofonu v hotelovém pokoji během kampaně a vydaný 7. dubna s obrovským mírovým hitem Give peace a chance – dejte míru šanci – zpívaný od té doby milióny lidí při politických demonstracích na celém světě. 2. května vychází Lennonovým druhá deska – Unfinished music 2 - Life with the lions a ve stejný den i druhé Georgeovo album Electronic sounds. John s Yoko jsou v bílých postelích při další mírové kampani k vidění i 26. května. A pochybnosti fanoušků o duševním zdraví Johna Lennona se pomalu prohlubují.

Seznámení Johna s Yoko bylo jedním z nejsilnějších hřebíků do rakve Beatles. Mezi nimi platila nepsaná dohoda, že partnerky se nahrávacích sekvencí až na výjimky neúčastní. Teď tu najednou s nimi celé hodiny vysedávala podivná Japonka, která svému muži neustále radila jak má hrát a jak mají hrát ostatní. Každou chvíli Johnovi šeptala cosi do ucha, což rozhodně ostatním brouků na náladě nepřidávalo. Sám Lennon konzultoval nahrané kusy nejprve s ní a teprve potom s ostatními členy kapely a s Georgem Martinem. Je nasnadě, že pohoda a legrace, běžné při nahrávacích sekvencí doby nedávno minulé byla tatam. Z pohledu kapely to byla tragédie, ale podíváme-li se na to z pohledu Johna Lennona, bylo toto seznámení jednou z největších věcí které ho kdy potkaly. Yoko byla asi jediným člověkem jenž dokázal pochopit a podpořit Johnovu nevšední a velmi rozporuplnou osobnost. Zároveň byla jedinou lidskou bytostí, které se mohl Lennon svěřovat a plně odevzdat aniž se musel bát nějaké rány do zad. A to i přes to, že ani tento vztah nebyl vždy bezkonfliktní. Na fotografiích z té doby můžeme Johna vidět po dlouhých letech opět šťastně se usmívajícího a konečně spokojeného. Pravda ovšem je, že ho Yoko ovládala neskutečným způsobem a nejen fanoušci, ale i Johnovi přátelé a kolegové se dost divili, co je pod jejím vlivem schopen dělat a tolerovat. Problém byl ale v tom, že ho od většiny jeho přátel dokázala Yoko během let bez skrupulí odříznout. Několik pohlednic od George k němu sice během let proniklo i přes pečlivou kontrolu jeho korespondence ze strany Yoko, ale osobní kontakt to rozhodně nemohlo nahradit. Navíc to byla ona, kdo neustále Johnovi vtloukala do hlavy, že dokud bude členem Beatles, nebude se moci pořádně umělecky rozvinout, že ho Beatles brzdí v rozletu. Podle některých pramenů dokonce musel doma John vždy požádat o svolení, chtěl-li vyjít někam z bytu (a to ještě nesměl jít sám, ale pouze v doprovodu Yoko) nebo třeba na záchod. Šéf EMI Joseph Lockwood už tehdy náladu kolem kapely komentoval slovy: "S Paulem jsem neměl žádné problémy. Problémem byla ale Yoko Ono a vypadalo to, že pro Beatles není jiné řešení, než se rozejít". Vzpomínal i na historku, kdy John s Yoko přijeli do kanceláří EMI na oběd. Lockwood ji posadil na konec stolu vedle své asistentky, načež Yoko vytáhla magnetofon, položila ho na stůl a celý oběd si nahrála. Při práci ve studiu došlo dokonce k prudké hádce, která vyvrcholila Paulovým ultimátem, že buď odejde ze studia ona nebo půjde on.

Začátek roku 1969 zastihl Brouky v diskuzích o budoucnosti, Paul se snažil ostatní přesvědčit, že by stálo za to udělat znovu nějakou kratší koncertní šňůru, případně jediný koncert na nějakém neobvyklém místě - v římském coloseu nebo na pódiu uprostřed Sahary. John nebyl nadšený, Ringovi to bylo jedno a George byl proti i když si dokázal představit vystupování na jednom místě, podobně jako v dobách, kdy měli jednu domovskou scénu v Cavern Clubu. Nevraživá nálada ve studiu pokračovala. 10. ledna dokonce George, poté co mu Paul poněkolikáté ukazoval co má hrát a co hrát nemá, prohlásil, že v kapele končí a odjel za rodiči na venkov. Po týdnu se sice vrátil, ale jako podmínku k setrvání ve skupině požadoval, aby se nadále přestalo uvažovat o nějaké nové koncertní šňůře a začalo se pracovat na novém albu. Nedosti na tom, společnost NEMS, kterou vybudoval Brian Epstein a vlastnil ji spolu s Beatles byla prodána. Po Brianově smrti se jeho bratr Clive rozhodl Brianův majoritní podíl prodat přes investiční fond. V únoru 1969 došlo k přejmenování na  Nemperor Holding a vlastnické poměry se změnily. 70 % teď vlastnila matka Briana a Cliva, sám Clive vlastnil 20 % a Beatles dokonce jen 10 %. Clive sice nabídl Beatles přednostní nákup většinového podílu, ale byl to Klein, který jim doporučil nic neinvestovat, dokud neprozkoumá jejich finanční situaci. Kvůli tomuto odkladu a různým finančním machinacím supů, slétajících se kolem kořisti nakonec Beatles přišli i o těch 10 procent. Při všech těch finančních machinacích a komplikacích vyšla najevo věc, která zrovna nepřispěla ke zlepšení vztahů mezi Lennonem a McCartneym. Ukázalo se totiž, že Paul tajně přes Petera Browna nakoupil akcie Northern Songs a celkem vlastnil 751 000 akcíí v ceně zhruba jeden a půl miliónu liber, zatímco John jen 644 tisíc akcií v hodnotě přibližně jednoho a čtvrt miliónu. Lennon zuřil, protože dle jeho slov měli s Paulem ústní dohodu o tom, že si zachovají stejný podíl.

Přes všechny těžkosti se Beatles ještě jednou odhodlali pustit do práce na společném projektu. Původně mělo jít o živě natočené a nafilmované album. Po několika dnech ve studiu však Beatles tuto verzi opustili. Během nahrávání se ve studiu plném lidí, filmařů a techniků jejich vzájemné vztahy ještě více přiostřili. Některé hádky se dokonce dostali do filmových záběrů, což byla příslovečná kapka, kterou přetekl pohár. Nějaká ta hádka se ve studiu objevila i v minulosti, ale vždy byli při práci sami. A teď jim média strkala nos nejen do soukromí, ale už i do tvořivých i když také nervózních momentů “na pracovišti”. Náladu vylepšil klávesista Bill Preston jen na chvíli. Po vzájemné dohodě se nakonec domluvili, že budou v práci pokračovat, ovšem na jiném místě a jiným způsobem. A tak už 30. ledna začíná práce na novém projektu. Opět živě, ale tentokráte na střeše nahrávacího studia v Saville Row. Při nahrávání asistují i tady filmové kamery, takže zároveň vzniká i filmový dokument byť jen jako vedlejší produkt. Vše se obešlo takřka bez problémů. Jedinou komplikací byla stížnost některého ze sousedů na nadměrný hluk a následná krátká (a bezvýsledná) intervence několika policejních důstojníků. Celý projekt nesl původně název – Get back. Get back lze přeložit jako návrat zpět. A přesně to měli Beatles v úmyslu. Po složitých skladbách z posledních alb, nepočítáme-li Žlutou ponorku, měli v úmyslu vrátit se zpět ke kořenům své muziky, tedy k bigbeatu typu A hard days night. To se ke všeobecné spokojenosti podařilo a tak se na filmu i na desce (obojí nakonec přejmenovali podle jedné Paulovi skladby na Let it be – nech to být) objevují některé svěží skladby se stejnou atmosférou, jakou měli jejich písně na začátku šedesátých let. George zde zpívá svou skladbu For you blue i Ringovu Octopus’s garden, která vyšla na pozdějším albu Abbey Road už v podání svého autora. Na filmu tedy zpívá George, Ringo hraje na klavír a na bicí ho zastupuje John. Dále je tu skvělé jamování ve skladbě Dig it, do jejíhož textu Lennon improvizovaně přimíchal zkratky takových institucí jako CIA, BBC a FBI. Paul tu zpívá krásnou The long and winding road při které ho doprovází jejich společný přítel, známý hudebník, Billy Preston. A samozřejmě i Get back a Let it be. Málokdo si v té chvíli připouštěl, že je svědkem úplně posledního společného vystoupení legendy zvané Beatles.

Mezitím se v Londýně pustil Allan Klein plnou parou do práce. Dokázal už z EMI vymámit větší peníze pro své nové chráněnce i když na oplátku ustoupil od zásady, kterou prosazoval Epstein, totiž nevydávat výběry starších hitů skupiny. Od té doby lze najít po celém světě stovky různých, lepších i horších, výběrů největších hitů, nejlepších písní apod. Nestačil však už zabránit odprodeji vydavatelství Northern songs s výhradními právy na všechny skladby Beatles koncernu ATV. Tvrdě se pustil i do reorganizace společnosti Apple. Skončil poklidný pracovní rytmus zaměstnanců a na vrátnici přibyly píchačky. Třetinu zaměstnanců propustil. Bohužel se mu podařilo propustit v první řadě většinu skutečně schopných jedinců, často i přátel Beatlů. Nicméně i Paul musel uznat, že tento Američan dokázal věcmi skutečně pohnout. Alexis Mardas, Brouky přezdívaný Kouzelný Alex - přítel kapely a šéf Apple Electronics - si ale v jednom rozhovoru postěžoval: "Nelíbí se mi představa, že ze čtyř liber, které dám za desku Beatles, použije Lennon část z nich na nějaký bláznivý projekt s Yoko Ono. Začal bych potom pochybovat o jeho talentu". Podle záznamů, které dal Klein dohromady, vydělali Beatles od června roku 1962 do prosince roku 1968 7,8 milionů liber (nepočítaje peníze plynoucí z autorských práv z jejich písní). Za 19 měsíců, kdy byl u vesla Allan Klein, vydělali včetně peněz za autorská práva více než devět milionů liber! Změna byla tedy opravdu razantní i když samozřejmě na začátku šedesátých let byli logicky výdělky ještě minimální. Nová smlouva s EMI zvýšila příjmy Beatles z autorských honorářů z původních 17,5 % na 25 %, Beatles se v ní zavázali, že vytvoří dvě alba za rok ať už jako skupina nebo sólově. Z každého alba jim připadne 0,58 dolaru. To mělo platit do roku 1972. Po tomto roce se měla částka zvednout na 0,72 dolaru. Před rokem 1966 měli Beatles z prodeje každého alba šest centů. Mezi lety 1966-1969 to bylo 39 centů. I tady si tedy slušně polepšili, což nakonec musel uznat i Paul McCartney. Sám Klein ovšem inkasoval rovných dvacet procent ze všech příjmů Beatles a jeho firma ABKCO, která měla Beatles zastupovat začala tahat peníze i z EMI a Apple. Společnost Apple dokonce platila Kleinovi v Londýně kancelář a některé její (i jeho) náklady. Během sedmdesátých let se jeho obchodování také stalo cílem vyšetřování detektivních kanceláří i státních organizací. S odstupem času se ukázalo, že Klein dokázal mistrně využít rozhádanosti, naivity a nezkušenosti samotných Brouků v obchodních záležitostech a složitými smlouvami si zajistil velmi lukrativní příjem.

Ve studiu stále ležely kilometry pásků nahraných na střeše studia a nikdo zatím nevěděl, jak je dát dohromady, aby vydaly na alespoň slušné album. Naštěstí tu byl neúnavný Paul McCartney, který přesvědčil ostatní Brouky aby se zase společně pustili do nového alba. Možná právě proto že všichni tušili, že to bude album poslední, dali do nahrávání vše co v nich bylo. Poslední zbytky již tak křehkého přátelství, poslední zbytky Beatlesovské atmosféry a tvořivé pohody. John Lennon se právě zotavoval z ošklivé automobilové havárie, která se mu přihodila 1. července 1969 na výletě s Yoko, její dcerou Kyoko a svým synem Julianem. Je všeobecně známo, že Lennon nebyl zrovna dobrý či zkušený řidič. Od chvíle, kdy v roce 1965 získal řidičský průkaz, seděl za volantem jen několikrát. Nic tragického se naštěstí nestalo, ale všichni měli drobné oděrky a řezné rány. Sám Lennon měl po ošetření na hlavě sedmnáct stehů a v nemocnici si pobyl čtyři dny. Přesto se ale do natáčení pustil s radostí. Yoko, která byla v době havárie těhotná si vymínila, že bude mít ve studiu velkou postel, aby bylo o její zdraví a pohodlí náležitě postaráno. K posteli si dokonce nechala nainstalovat mikrofon, aby svoje dojmy z nahrávání a názory na hudbu mohla sdělovat pěkně pohodlně. Je až neuvěřitelné, že jí to prošlo. Někdy v této době nabídnul Bob Dylan spolupráci nejen Beatles, ale i Rolling Stones s tím, že by všichni dohromady mohli natočit album. Nadšení Harrisona a Richardse neznalo mezí, ostatní byly prostě pro, ale Paul McCartney a Mick Jagger rázně celý projekt zamítli. Škoda, mohl to být velmi výjimečný projekt.

Beatles se do práce na novém albu pustili hned 1. července (samozřejmě bez Lennona, který byl v nemocnici a přidal se k nim až po týdnu). Album dostalo název podle ulice, ve které měli již několik let nahrávací studio – Abbey road. Tato příjemná ulice je i na obalu desky spolu s Beatles, kteří ji husím pochodem přecházejí přes dnes už legendární přechod. Tenhle obal je možná ještě slavnější, než Seržantův. Fotografie pořídil během desetiminutového focení Iain Macmillan. Fotografií na přechodu vzniklo šest. Na třech z nich je Paul bos a na třech v sandálech. Na "vítězné" fotce je bos, což později ve vztahu  k podivným teoriím o jeho smrti bylo považována za jeden z "důkazů". Paul dlouho tvrdil, že je bos proto, že mu prostě bylo horko. Ve skutečnosti se některým lidem ze štábu nezdála netradiční kombinace obleku a sandálů a než by se šel slavný muzikant přezout, radši sandály sundal. Onen památný přechod byl dokonce 22. prosince roku 2010 zapsán do seznamu britského kulturního dědictví.  Ve Spojených Státech si ovšem neodpustili poněkud puritánskou retuši fotografie. Z Paulovi ruky na obalu tamějšího vydání zmizela cigareta. Projekt měl původně název Everest, prý podle oblíbených cigaret Geoffa Emericka, ale možná také proto, že ho Beatles chtěli považovat za vrchol celé jejich hudební kariéry. Album je kvalitou srovnatelné se Seržantem Pepperem i s Revolverem. Vnitřně je svázané právě tak jako Seržant, ale není možná tak zvukově bohaté. Na druhou stranu je ještě dokonaleji nahrané. Skvělou práci zvukaře tu opět odvedl Geoff Emerick a neméně dobrou práci i tradiční producent George Martin. Album otevírá syrová rocková skladba Johna Lennona Come Together. Erotický podtext čitelný z názvu se vine celou písní. John se však blýskne i ve skladbě Because, pod kterou by člověk očekával spíše podpis Paula McCartneyho. Ten se představil ve skladbě Maxwell’s silver hammer protkané černým anglickým humorem. Kupodivu, ostatní Brouci tuhle skladbu nahrávat moc nechtěli a měli proti ní mnoho výhrad. Nejvíc ji, zase kupodivu, kritizoval John Lennon, ačkoliv zrovna u něj by člověk smysl pro černý humor očekával. Skvělé a silné blues I want you (she’s so heavy) je opět v podání Lennona, který se zde chopil i sólové kytary. Vraťme se ještě k Paulovi. Až černošsky zabarveným hlasem tu skvěle zazpíval Oh! Darling a pro změnu sametovým hlasem krásnou You never give me your money. Dvě ze svých vůbec nejlepších skladeb tu má i George Harrison. Je to milostná píseň Something, která vyšla koncem října i na singlu a jímavá Here comes the sun. V té době měl George v zásobě mnoho dalších skladeb, které ale vyšly až později na jeho vynikajícím trojalbu All things must pass. Samozřejmě že ani Ringo nevyšel naprázdno a připojil se skladbou Octopus’s garden – zahrada chobotnic. Při nahrávání této desky poprvé použil novou bicí soupravu z vydělávané telecí kůže, která měla samozřejmě o něco lepší zvuk než plastické blány. A také tu předvedl své jediné a to ještě krátké sólo na bicí, které kdy na deskách Beatles zahrál. Na konci desky, dlouho po konci poslední skladby, je zase menší bláznivina ve formě třiadvacetivteřinové skladby, ve které Paul opěvuje Anglickou královnu jako pěknou holku, které už dávno chtěl říct, že je do ní blázen. Královna dokonce reagovala na tento popěvek zdvořilým poděkováním. Abbey road je poslední deskou, kterou Beatles natočili. Nutno říci, že se rozloučili se svými posluchači vskutku parádně. Do roku 2010 se jí jen ve Spojených státech prodalo přes 13 milionů kusů.

13. září 1969 překvapivě vystoupil John Lennon na rockovém festivalu v Torontu před 25 000 posluchači s vlastní skupinou Plastic Ono Band. Mimo jiné v této formaci hostovali takové hvězdy jako Eric Clapton, Klaus Voorman či Alan White. Z koncertu vychází v prosinci 1969 album nazvané Plastic Ono Band – live peace in Toronto. Ještě v říjnu pak vychází Johnův singl se syrovou rockovou nahrávkou Cold turkey. Jde o výpověď narkomana, který se snaží zbavit svého návyku. Lennon se marně snažil vydat tento singl pod hlavičkou Beatles a tak nakonec vyšel pod hlavičkou Plastic Ono Bandu. Na etiketě je Johnova připomínka – přehrávejte nahlas. A do třetice John Lennon. V polovině listopadu se rozhodl, na protest proti účasti Velké Británie v konfliktu v Nigérii a proti účasti amerických vojsk ve vietnamské válce (a také, jak v průvodním dopise poznamenal, kvůli klesání singlu Cold Turkey v hitparádě), vrátit královně Řád britského impéria. Rozčílil tím své odpůrce více, než když ho před čtyřmi lety spolu s Beatles obdržel. Jenže v této chvíli už Beatles prakticky neexistovali. John se věnoval Yoko, novému singlu (vyšel v lednu 1970 s jeho písní Instant Karma a dílkem Yoko Who has seen the wind) a svým mírovým kampaním, Paul se na své skotské farmě pustil do přípravy sólové desky, George vystupoval na koncertním turné manželů Delaney & Bonnie a skládal nové skladby pro svou desku a Ringo se vesele pustil na hereckou dráhu, když spolu s hvězdami filmu jako jsou Peter Sellers, Raquel Welch či David Hemmings, začal natáčet komedii Magic Christian. Pravda je, že mu herectví šlo skoro stejně dobře jako zpívání. Ovšem nezahálel ani Allen Klein. Pro konečnou úpravu v lednu natočených snímků získal nakonec slavného rockového producenta – Američana Phila Spectora. Ten po obrovské práci s kilometry pásků dal dohromady napůl živé album, které dostalo název Let it be. Avšak přes různá zvuková kouzla, nedokázal zachovat ve všech skladbách tradiční Beatlesovský duch a svěžest, jako to vždy dokázal George Martin. Samotným Beatlům se výsledek také příliš nezamlouval, ostatně během prací na albu se ve studiu ani jeden z nich neukázal. A tak se později Paul zbytečně rozčiloval nad podobou své skladby The long and winding road, když prohlásil, že by na žádné desce s Beatles nepoužil ženský sbor. Přesto patří právě tato skladba k nejkrásnějším z tohoto lehce kontroverzního alba. Ale i další skladby se rozhodně dají poslouchat. Nejen skvělá Let it be, na které si ve sborech zazpívaly i Linda Eastman a Mary Hopkin nebo Johnova Across the universe, se kterou původně počítali pro Seržanta (a kde si zazpívaly i dvě náhodné vybrané fanynky, čekající na své idoly před studiem v Abbey Road), ale třeba i skladba One after 909, vzniklá ještě na střední škole. Obal tentokrát zrovna nehýřil invencí ani kreativitou. Čtyři barevné fotografie Beatlů a uvnitř obsáhlá brožura plná dalších fotek. Původně však plánovali obal s fotografií, jež by byla kopií té z prvního alba. Stejné prostředí schodiště v budově EMI a stejně pózující Beatles jen o pár let starší a s vlasy poněkud delšími, případně s vousem. Tento původně Lennonův nápad ale nakonec neprošel, nicméně se fotografie nakonec objevila na velmi pěkném výběru, který vyšel v roce 1973 s názvem The Beatles 1967-70. A tak snad jen cena nové desky byla skutečně nadprůměrná – tři libry. To byl další i když tentokrát trochu pochybný Beatlesovský rekord. Deska vyšla 8. května 1970 a předcházel ji v březnu vydaný singl s písněmi Let it be a You know my name.

V září roku 1969 se v tisku objevily první články o údajné Paulově smrti. Časem se v Americe dokonce objevila společnost 1st. Paul McCartney dead society – první společnost mrtvého P. McCartneyho. Její předseda Louis Yager tvrdí, že se Paul zabil při autohavárii a místo něj teď zaskakuje dvojník. Samozřejmě podporoval toto své tvrzení spoustou „důkazů“ a to dokonce od samotných Beatles. Tak například už na desce Sgt. Pepper je důkazů prý celý kopec. Na obalu desky stojí za Paulem muž, držící nad jeho hlavou zdviženou ruku, což má být orientální symbol smrti. Na zadní fotografii obalu je jediný Paul obrácen zády k fotoaparátu. Uvnitř obalu je zase vidět na rukávu Paulovi uniformy nášivka s písmeny O. P. D. To je pro změnu zkratka z policejního slovníku – Oficially Pronounced Dead – oficiálně prohlášen za mrtvého. Ale i na dalších deskách se podobné narážky našli. Například na albu Magical mystery tour je na obalu Paul v masce černého mrože, jehož kostým je také symbolem smrti a na obalu desky Abbey Road, na kterém jdou Brouci husím pochodem přes ulici, je opět jediný Paul naboso. Dokonce tam u chodníku parkuje bílý Volkswagen, ve kterém se měl údajně zabít. Jiní členové tohoto ponurého spolku zase rozebrali některé písně a došli mimo jiné k závěru, že písně Yesterday a Hey Jude nazpívali dva rozdílní lidé. Ve skladbě Revolution 9 z bílého dvojalba puštěné pozpátku zase slyšeli bouračku a výkřiky „vytáhněte mě!“ a „zavolejte doktora!“. Tahle bublina ovšem dost rychle splaskla. V masce mrože byl John, nikoliv Paul. Na obalu Abbey Road jde Paul bos, protože mu bylo prostě horko (ale možná i proto, aby všem ukázal že je jiný než ostatní brouci). Co se týká skladby Revolution 9 – pouštíte-li si jakoukoliv skladbu zpomaleně nebo třeba pozpátku, můžete slyšet co jen chcete. Paul sám dokázal, že není mrtev, celou svou ex-Beatlovskou kariérou. A je-li člověk, kterého do dnešních dnů tak rádo poslouchá mnoho miliónů lidí, opravdu jen jeho dvojníkem, nelze než si přát takových dvojníků co nejvíce.

John mezitím odmítá účast na dalším mírovém festivalu v Torontu, protože pořadatelé zrušili bezplatný vstup a Ringo vydává vlastní album Sentimental Journey, na kterém svým typickým, lehce falešným způsobem přezpívává staré swingové evergeeny. Tento jeho počin ostatní Brouky lehce vyděsil a Ringo se jim poté omluvil slovy "dělal jsem to pro svou mámu".

další díl