John Lennon o definitivním odchodu z kapely už nějaký čas uvažoval a i média spekulovala, kdy "otec zakladatel" svoji kapelu opustí. Své definitivní rozhodnutí sdělil v září Kleinovi. Allen Klein, který připravoval novou smlouvu s Capitolem ho sice dokázal přemluvit, aby si to ještě nějaký čas nechal pro sebe, ale John to vydržel pouhý týden a potom to vyklopil zbytku skupiny. Udělal to 20. září 1969 u příležitosti podpisu právě té nové smlouvy Beatles s Capitolem a EMI v londýnském Savile Row. Tedy přesněji řečeno hned po jejím podepsání (na kterém se ovšem sám podílel, samozřejmě v doprovodu Yoko Ono). George, který byl zrovna na návštěvě u své matky, podepsal smlouvu o několik dní později. Přítomnost Allana Kleina ještě téhož dne využili Lennon a Yoko k tomu, aby ho najali jako manažera pro svoji novou společnost Bag Production. Ostatní Brouci s něčím takovým jistě tak trochu počítali, protože Johnovo sdělení přijali celkem v klidu a jen domluvili společnou schůzku, už samozřejmě s Georgem. Na této schůzce se nakonec domluvili, že celou věc nebudou prozatím zveřejňovat. Neúnosnou situaci bylo ale třeba řešit, hlavně po právní stránce, a jediný, kdo k tomu nakonec  našel odvahu a sílu, byl Paul McCartney, který měl sám spoustu plánů do budoucna a tato situace ho značně brzdila v rozletu.   

Začátkem února 1970 natáčí John Lennon několik privátních videí, na kterých pokuřuje marihuanu, nelichotivě se vyjadřuje o tehdejším prezidentovi Spojených Států Richardu Nixonovi nebo prostě jen skládá hudbu. V dubnu 2008 proběhlo soudní jednání, ve kterém se Yoko Ono dožadovala zákazu zveřejnění nahrávek. V době internetu se ovšem takový zákaz stává poměrně legračním a ony záběry se do světa samozřejmě dostaly. Podle britské tajné služby se někdy v tomto roce začal Lennon zapojovat do poměrně aktivní podpory obskurních trockistických hnutí, ilegálních skupin napojených na komunistickou stranu jak v Británii, tak ve Spojených státech, ale také třeba irské teroristické organizace IRA. Postupně obdaroval tyto extremistické skupiny desítkami tisíc liber. Podle všeho ale rychle zjistil, že tím nepodporuje žádné "světové dobro" a že si navíc může proti sobě poštvat značnou část svých věrných fanoušků. Dlouho tedy toto jeho "revoluční" období netrvalo.

V té době byla společnost Northern Songs ovládána firmou ATV a protože před časem Lennon a McCartney prodali svou firmu Lenmac právě Northern Songs, přišli definitivně o autorská práva na své skladby. Sice se ještě pokoušeli přes svou druhou společnost Maclen soudně vytáhnout z ATV alespoň část poplatků, ale finanční mlýny je nakonec definitivně semlely. John Lennon se vyjádřil, že nemají firmu, nemají své písně, mají jen trochu peněz v bance.

1. dubna se Ringo stává posledním Beatlem nahrávajícím pod hlavičkou Beatles ve studiích EMI v Abbey Road, když pod dohledem Phila Spectora nahrává sůj part pro skladby Across Thje Universe, Long And Winding Road a I Me Mine. Ve stejné době John spolu s Yoko (jak jinak) nastupují k doktoru psychologie Arthurovi Janovi na čtyřtýdenní kurs zvaný Primární terapie. Tato v té době populární léčebná metoda měla pacienty zbavit neuróz a John se o ní dozvěděl ze stejnojmenné knihy výše jmenovaného doktora. Poté, co Janova pozvali k sobě na oběd, se pro věc on i Yoko nadchli a rozhodli se tuto kůru absolvovat přímo v soukromé Janově londýnské klinice. Do médií ovšem pustili zprávu, že jedou na kliniku kvůli změně pohlaví, což byl vtípek, který si kupodivu chvíli žil vlastním životem. 9. dubna - to už byl John na klinice - vydala společnost Apple zprávu, dementující Paulův odchod ze skupiny. Den na to se ovšem tato pro fanoušky tragická a samotným Paulem potvrzená zpráva objevila v ranním vydání velkých deníků. A tak zatímco si hudební veřejnost už nějaký čas pokládala otázku, opustí-li John Lennon Beatles, oficiálně se odhodlal k tomuto kroku nakonec Paul McCartney. V oficiální oznámení, které Paul pojal jako rozhovor se sebou samým vysvětlil, že odchází od kapely z důvodů rozdílných názorů na hudbu i obchody a také proto, že chce mít více času na svou rodinu. Brutalitu svého oznámení se snažil mírnit diplomatickým sdělením, že si není jistý, jde-li o rozlučku dočasnou nebo definitivní. „Neopustil jsem Beatles, Beatles opustili sami sebe“ komentoval situaci Paul. George Harrison se o rozpuštění kapely oficiálně bavit nechtěl a Ringo Starr tvrdil, že je z novinky v šoku. Nejvíc naštvaný byl Lennon. Ani ne proto, že se jeho skupina rozpadala, ale proto, že to původně chtěl oznámit sám a měl pocit, že to měl udělat on jako kapelník a zakladatel. Paul byl zase jednou aktivnější...

Kapitola zvaná Beatles se uzavřela. 

Možná, že kdyby tehdy na konci šedesátých let dokázali Beatles upustit páru z dusného prostředí jednoznačné ponorkové nemoci, mohli pokračovat ve společné práci ještě po dlouhá léta. Otázkou ovšem je, jestli by dokázali udržet kvalitu nebo by jako mnoho jiných kapel nakonec sklouzli do průměru. To už se samozřejmě nedozvíme. Pravdou ale zůstává, že mohli udělat to, co později udělala spousta kapel. Na nějaký čas si mohli udělat pauzu, věnovat se vlastním projektům, zálibám, rodinám nebo obchodům. Mohli se znovu sejít třeba po roce a společně, s čistou hlavou, dát dohromady něco beatlesovského, něco, čeho jako jednotlivci nemohli nikdy dosáhnout. Na konci šedesátých let to ovšem nebylo zvykem. A nebyl tu už ani Brian Epstein, kterého by to možná napadlo, a mohl jim to poradit.

Vraťme se ještě k asi nejdůležitější příčině rozpadu kapely. Setkání Johna a Yoko předznamenalo konec Beatles, konec kamarádství, konec skvělé hudby a jedné legendy a vlastně i konec „zlatých časů“. Allan Klein o ní později prohlásil: "problémem byla Yoko, to ona byla ta s ambicemi". V tuhle chvíli samozřejmě nikdo netušil, jaký rozkol podivná Japonka vyvolá a nejspíš si nikdo neuměl představit, že může někdo zrovna Johna Lennona natolik silně uchvátit do své moci a takovou měrou si ho podmanit (skoro by se chtělo říci zotročit), že sám zavrhne celý svůj předchozí život včetně své vlastní hudby, svého myšlení i většinu svých přátel. O fanoušcích ani nemluvě. Vždyť i o všem, co udělali Beatles se teď  vyjadřoval s despektem a posměšně. Veškerou tvorbu Beatles shazoval a tvrdil, že to byla „hloupá doba“. "...stydím se za ty sračky jaké jsme dělali abychom byli slavní", "Beatles byli bastardi, musíte být bastard abyste tohle dělal a Beatles byli ti největší bastardi". Sám sebe začal brát až příliš vážně a při jednom rozhovoru se dokonce pustil do zesnulého Briana Epsteina, což nikdo jiný z Beatles takhle razantně (z úcty k příteli) nikdy neudělal. Obvinil Epsteina z toho, že pro ně vyjednával nevýhodné smlouvy a koncertní šňůry a že je ve skutečnosti sprostě okrádal. Epstein se musel v hrobě točit jako dynamo. Přitom za vše co John měl – slávu, peníze, umělecký kredit a dokonce i Yoko, vděčil své kariéře u Beatles. Bohužel, z nějakého důvodu v sobě Lennon po setkání s Yoko na dlouhá léta zaškrtil tu krásnou a něžnou část své duše a v představě že je cosi jako mesiáš ukazoval světu jen svou arogantní a drsnou tvář. Poté co ve svých čtyřiceti letech začal těsně před smrtí znovu nahrávat, určitě někde v pozapomenutých zákoutích své duše musel vědět, že "ty sračky" by se spíše našly mezi tím, co nahrával jako sólový muzikant po rozpadu Beatles. Velkého rebela si Yoko připoutala tak silně, že bez ní nedokázal (nebo nesměl) dát rozhovor či natočit cokoliv ve studiu a poté, co se na čas rozešli mu dokonce přidělila milenku – svojí vlastní přítelkyni a jejich společnou asistentku. Hunter Davis v dodatku ke své knize o Beatles v roce 1985 napsal, že už koncem roku 1966 se začali všichni v rámci skupiny nudit. Nejvíce se ale nudil John Lennon, který navíc nedokázal vymyslet co dál. Co dál se svojí hudbou, skupinou, manželstvím i životem. Je to zajímavá myšlenka, která by také mohla osvětlit, proč se Yoko Ono podařilo Lennona tolik uchvátit. Začala totiž všechno vymýšlet a organizovat za něj a jemu to jistě vyhovovalo. Lenost a pohodlnost ho tak nakonec uvrhly do skutečného chomoutu, ve kterém na vlastní vymýšlení nezbylo místo. Julian Lennon v roce 1999 řekl v jednom rozhovoru, že je přesvědčený o tom, že Yoko od prvního dne, kdy se seznámila s Lennonem, věděla přesně co dělá. Měla svůj plán a ten si beze zbytku plnila.

Přesto se z Lennona po jeho brutálním zastřelení v roce 1980 stala legenda, světec, téměř druhý Ghándí. Paul McCartney v polovině osmdesátých let prohlásil, že se z Johna po smrti stal takový Martin Luther Lennon. Vystihl tak naprosto přesně situaci, kdy se z Lennona stala podobná legenda jako z Che Guevary. Hodně lidí má na zdi jeho plakát a nosí trička s jeho portrétem, ale ve skutečnosti o něm a jeho životě neví vůbec nic. To samozřejmě nemění nic na tom, že John Lennon přiměl mnoho lidí přemýšlet o světě a jeho budoucnosti a snad i něco pro tento svět vykonat.

Co vlastně vystřelilo čtyři rock´n´rollem zaujaté kluky na nejvyšší místa hudebního Olympu? Řekl bych, že stejně jako mnoho dalších kapel vzniklých v průběhu šedesátých let, to byla nejen láska k muzice, ale hlavně chuť hrát tu muziku dobře. Na většině nahrávek (nejen Beatles) z té doby je slyšet, že hudebníci hrávali nikoliv peněženkou, ale srdcem. Samozřejmě, že všichni chtěli být slavní a bohatí, ale v prvé řadě jim šlo o kvalitu. Jaký to rozdíl oproti naprosté většině pozdějších (i dnešních) "megahvězd" populární hudby! V té době musely totiž kapely zaujmout hlavně na koncertech, potom na radiových vlnách a následně na trhu s hudebními nahrávkami. Videoklipy ještě nebyly a tak nebyla pozornost posluchačů vyrušována polonahými komparsistkami nebo jinými "akčními" součástmi dnešních klipů. Průměrná stopáž skladeb byla kolem dvou a půl minuty a do těchto mantinelů bylo třeba nacpat nějaké hudební nápady. Pokud se natáčelo album, bylo třeba ho zaplnit cca dvanácti skladbami, kdy každá musela být jiná! Neexistovalo mít jeden hit a kvůli vydání alba ho rozmělnit do potřebného počtu skladeb. A co víc - vzhledem k neexistenci internetu a tudíž nemožnosti muziku stahovat, museli hudebníci přesvědčit o koupi nahrávek své fanoušky právě kvalitou. Snad i proto je hudba šedesátých a částečně i sedmdesátých let tak žádaná a také dodnes poslouchatelná.

Dodnes jsou desky Beatles stejně drahé, ne-li dražší, jako když vyšly. Stále vycházejí v nových a nových reedicích. Nedávno dokonce ve studiově vyčištěných a digitalizovaných nahrávkách na CD a to v mono i stereo verzích. Dokonce některá pirátská alba se časem stala pro svou rozšířenost oficiálními. Ovšem na rozdíl od většiny jiných skupin Beatles proti pirátským deskám protestovali jen zcela výjimečně. Navíc se neustále objevují zprávy o nálezech starých pásků s nahrávkami skupiny, které nebyly ještě nikdy zveřejněny.

        „... dokud bude John mrtev, Beatles se dohromady nikdy nedají.”       

George Harrison  

    
 „John a Paul připomínali svatého Jana a Pavla. I to byli mistři, kteří přinášeli radost miliónům, které všichni velebili a jenž se stali nesmrtelnými stejně jako Beatles, kteří se nikdy nevytratí z našich vzpomínek“. 

Leonard Bernstein

 „Beatles nám dali deset let svého života. Vyrostli a zestárli jsme s nimi. Sledovali jsme jejich módu, podporovali všechny jejich výstřednosti a setrvávali potom bezmocně stranou a sledovali rozpad kapely. Stali se tkalci snů celých generací a my dnes marně a čím jsme starší tím usilovněji a s narůstající panikou hledáme onu báječnou atmosféru kouzelných šedesátých let“ 

"Emocionálně Beatles zemřeli roku 1970. V roce 1980 byl první pohřeb" 

Hunter Davis

 
Trochu statistiky (USA a Velká Británie): 27 hitů číslo 1. Do dnešních dnů na iTunes prodáno více než 10 milionů skladeb a dva miliony alb. Celkem alb prodáno více než 600 milionů kusů (jenom alba s názvem "1" se prodalo přes 30 milionů kopií)

V Guinessově knize rekordů jsou právem uváděni Beatles jako nejúspěšnější skupina všech dob. Do dnešních dnů prodali po celém světě více než jednu miliardu CD, desek a kazet. Paul McCartney je zde uveden i jako nejúspěšnější autor písní v dějinách amerického gramofonového průmyslu s 32 hity číslo jedna (John Lennon „pouze“ 26). Získal také nejvíce zlatých a platinových desek. Do dnešních dnů je jejich počet 75. Jeho píseň Yesterday je vůbec nejnahrávanější písní na světě. Doposud byla uvedena ve více než 2 500 verzích. V roce 2003 Paul McCartney připustil, že kdyby nebyl John Lennon zastřelen, byla tu určitá šance, že by se Beatles dali, alespoň nakrátko, dohromady. "Myslím, že by se to mohlo stát. Prach by usednul a vášně zklidnily. Ale kdo ví?"   Beatles jsou dnes součástí moderní britské historie a kultury. Jejich význam tak o celé světelné roky předčil sny čtyř obyčejných kluků z Liverpoolu, kteří svého času neměli nic víc, než nadšení pro kytary a muziku. Velká Británie se na světové scéně dnes nemůže prezentovat bez toho, aby slavné Brouky alespoň krátce nezmínila hned vedle královské rodiny, Winstona Churchilla či Jamese Bonda. Důkazem byl i úvodní (i závěrečný) ceremoniál letních olympijských her roku 2012 v Londýně, při kterém se část účinkujících objevila v uniformách z alba Sgt. Peppera, zazněly ukázky beatlesovské hudby a závěr úvodního ceremoniálu patřil vystoupení samotného sira Paula McCartneyho.

Zároveň s oznámením o svém odchodu z kapely rozeslal Paul různým médiím i své první sólové album s prostým názvem McCartney. Už 15. května dosáhl prodej jednoho milionu kusů. Album bylo kupodivu přijato fanoušky i kritikou velmi dobře a dokonce se o něm pochvalně vyjadřovali i ostatní Brouci, tedy samozřejmě s výjimkou Lennona, který od této chvíle hrubě kritizoval vše, co McCartney udělal či jen vyslovil. A začal s tím hned 17. dubna v rozhovoru pro časopis Rolling Stones, kde mluvil o tom, že on, George a Ringo jsou od této chvíle individualitami, nemajícími s Paulem nic společného. "protože se něco nedělo  podle něj a tak jak on chtěl, udělal to co udělal a začal tak šířit chaos". Albu samozřejmě chyběla beatlesovská jiskra, přesto se ale velmi dobře poslouchalo (a prodávalo), zvláště skladba  Maybe I´m Amazed, která se stala jedním z prvních Paulových superhitů. O pár dní později - přesněji 19. dubna - se v několika britských i amerických hudebních televizních pořadech objevil klip právě s tímto hitem. Paulova vlastní prezentace v médiích, pomocí které se chtěl částečně rehabilitovat před fanoušky a zároveň se ukázat jako kvalitní sólový muzikant, který je schopen svůj talent využívat i sám bez slavné kapely, pokračovala dalšími rozhovory pro důležité noviny a časopisy. V jednom z nich - londýnském Evening Standard -  se rozhovořil i o zásazích Phila Spectora do jeho skladby The Long And Winding Road, do které bez Paulova vědomí přidal ženský sbor, smyčce a dechové nástroje.

Po počátečním šoku z definitivního rozpadu se do práce pustili i ostatní Brouci. George odjel s Patti a Derekem Taylorem do New Yorku, kde navštívil místní pobočku Apple. Hlavně se ale pustil do práce na produkci alba Billyho Prestona Encouraging Words. V New Yorku navštívil George i Boba Dylana, v jehož domácím studiu se zúčastnil nahrávání několika skladeb pro album New Morning. Vzhledem k závazkům k Apple ovšem není George uveden na obalu. I Ringo vydal své sólové album Sentimental Journey, kterého se za dva týdny od vydání v Americe (24. dubna) prodalo půl milionu kusů. V Británii vyšlo už 27. března. John s Yoko přerušili svou terapii a zúčastnili se své vlastní výstavy podivností s názvem Measure By John And Yoko, která byla součástí festivalu Fluxfest. John a Yoko ukončili terapii s doktorem Janovem 29. dubna s tím, že jim lehce vykutálený doktor doporučil pokračování kurzu v Los Angeles na jeho soukromé klinice tamtéž. Je docela neuvěřitelné, že mu na to skočili a v Los Angeles strávili na Janovově klinice další čtyři měsíce plné výkřiků a hekání. 8. května vychází album Let It Be (v Americe až 18. května) a 11. května, rovněž v Americe, vychází singl The Long And Winding Road/For You Blue, jehož se za pouhé dva dny prodalo 1 200 000 kusů. Samotné album si jen ve Spojených státech získalo  téměř čtyři miliony předobjednávek, což byl na americkém trhu historicky rekordní počet. Z výsledků své práce tedy Brouci ještě mohli mít stále radost. Květnová premiéra beatlovského filmu Let It Be už samotné ale Brouky moc nezajímala. George Harrison si dost zoufal nad tím, že byly vůbec zaznamenány scény ze studia plné nevraživosti a hádek. V jednom rozhovoru řekl, že film nemá rád právě kvůli těmto scénám, které bude muset vnímat po celý svůj život. "Tyhle okamžiky byly nepříjemné, ale jsou už za námi. Proč by měly být navždy zaznamenány?". V tisku se psalo o tom, že film je "smutná záležitost". John Lennon se na film byl podívat jenom proto, že mu to v rámci terapie doporučil doktor Janov. Rozruch kolem filmu John využil k oznámení, že se s Yoko hodlají natrvalo přestěhovat do New Yorku.

V polovině června 1970 se rozjíždí bitva paragrafů, která má alespoň po obchodní a právní stránce ukončit život skupiny Beatles. Paulův tchán Lee Eastman píše dopis Allanu Kleinovi s požadavkem okamžitého oficiálního rozpuštění kapely. Klein na to ovšem vůbec nereagoval. Těžko říci, jak moc tahle začínající právní bitva zajímá samotné Brouky. George s Ringem ve stejné době nahrávají některé party pro Georgem produkované album Doris Troy Ain´t That Cute. Ringo se poté koncem června přemisťuje do amerického Nashville kvůli nahrávání svého nového alba Beaucup Of Blues. Nahrávání mu trvalo pouhé dva dny a tak se už 2. července vrátil s hotovými páskami do Londýna. Paul, který se nedočkal odpovědi od Allana Kleina ve věci rozpuštění Beatles, se rozhodl napsat přímo Johnovi do Los Angeles. Dostalo se mu ale jen stručné odpovědi, že se John vyjádří až po konzultaci s Georgem a Ringem. Začala tak další část války mezi Lennonem a McCartneym. John se později vyjádřil tak, že se dostal na rozcestí, kde se měl rozhodnout mezi sňatkem s Beatles a sňatkem s Yoko. "Vybral jsem si Yoko a udělal jsem dobře. S těma bastardama nechci mít nic společnýho". Ostatní Brouci tak nesmiřitelní nebyli i když se v té době přikláněli spíše k Johnovi. V této době velmi aktivní Ringo si nejen zachoval dobré vztahy se všemi ostatními, ale byl také jedním z prvních muzikantů, kteří využili nové londýnské studio George Martina AIR. To si pořídil za slušných 400 000 liber a Ringo si v něm přemixoval nějaké soukromé starší nahrávky. Paul s Lindou se rozhodli pročistit si trochu hlavy a odjeli na zbytek roku do New Yorku. Paul si tam lehce pročistil i karmu, když věnoval jeden ze svých svetrů do dobročinné aukce. Na druhou stranu to bylo právě tady, kde Paul se svými právníky připravil žalobu na Johna, Ringa, George a Apple kvůli rozpuštění The Beatles. I George, který se s Patti také rozhodl odjet do New Yorku, tam pročistil svou karmu nebo lépe řečeno svou peněženku, když mimo jiné věnoval na dobročinné účely částku 5 000 liber.

Začátkem prosince poskytl John Lennon rozsáhlý rozhovor magazínu Rolling Stones. Jannu Wennerovi odpovídal na dlouhou řadu otázek a celý rozhovor nakonec vyšel ve dvou částech v lednu a únoru roku 1971. Mimo jiné se vyjadřoval i k nahrávkám svých kolegů - o albu All Things Must Pass řekl, že je dobré, ale doma by si takovou muziku nepustil. O Paulovu albu se celkem očekávatelně vyjádřil jako o odpadu a Ringovu desku by si dle svých slov rozhodně nikdy nekoupil. To o svém albu by jistě nikdy nezapochyboval. Vydáno bylo současně v Americe i Británii 11. prosince 1970 pod názvem John Lennon/Plastic Ono Band. Kritiky a vlastně ani fanoušky nijak nenadchlo. Co ovšem mnoha kritikům zvedlo mandle byl výraz "fucking", který Lennon použil v textu skladby Working Class Hero. Lidé z Apple se Johna zastávali, ale EMI vydala prohlášení, ve kterém slibovala přijetí jistých opatření. Vzhledem ke končícímu vízu se John s Yoko vrátili strávit vánoční svátky do Londýna. Mezitím Johnovi v Americe vychází singl Mother/Why a ve svém londýnském studiu se hned vrhnul do nahrávání skladby I´m The Greatest. Hned po vánocích, 26. prosince, vyšel v Melody Makeru článek, ve kterém se tvrdí, že Beatles hledají náhradu za McCartneyho a mezi kandidáty měl být Klaus Voorman. Těžko říci, jestli si tuhle kachnu vymysleli sami redaktoři nebo jim tu myšlenku podstrčil naštvaný John. Ringo v jednom rozhovoru poznamenal: "Možná budu v kapele s Johnem, Georgem a Klausem, ale určitě se nebude jmenovat The Beatles".

Poslední den roku přinesl i poslední hřebík do rakve Beatles. Paul s pomocí právníků zažaloval Johna Lennona, George Harrisona a Ringa Starra stejně jako společnost Apple kvůli rozpuštění skupiny Beatles a přerušení obchodních vztahů. Pro většinu lidí bylo naprosto nepochopitelné, že přes všechny rozepře se bývalí kamarádi nedokázali rozumně domluvit. Paul se později o této situaci vyjádřil tak, že jen sám chtěl ze skupiny odejít a neměl v úmysl ji rozpouštět. "Pokud nechtěli Beatles rozpustit, stačilo mi podepsat, že mohu odejít. Ale to oni nechtěli za žádnou cenu udělat". "Jen jsem chtěl, abychom se mi čtyři někde sešli, bez Yoko, Lindy nebo Kleina a prostě podepsali papír, že je po všem. John to tak ale nechtěl. Všichni si myslí, že já jsem ten špatný, ale nejsem, chtěl jsem prostě jen odejít". Všichni si samozřejmě uvědomovali, že bez Paula (nebo kohokoliv jiného z dosavadních Brouků) by Beatles prostě nikdy nemohli být Beatles. Přitom kromě Lennona se nikdo případné další spolupráci nebránil i když bylo jasné, že by muselo dojít k nejméně roční pauze v jakékoliv činnosti skupiny. Johnova lenost a pasivita v kontrastu k Paulově hyperaktivitě a pracovitosti, Georgeova touha po uplatnění vlastních životních i hudebních myšlenek a Ringova nerozhodnost a nejistota, to byly chemikálie, které při smíchání nemohly přinést nic jiného než smradlavý výbuch. Zůstává tu samozřejmě jedna velmi kacířská myšlenka - dokázali by Brouci pokračovat stále vpřed? Vydat ještě lepší alba než byl Seržant nebo Abbey Road? Nestaly by se z nich nakonec jen přežívající karikatury sebe samých, vařících už jen z vody? To se naštěstí už nikdy nedozvíme a buďme rádi, že tu máme všechnu tu nádheru, kterou nám za těch pár oslnivých let zanechali. Ale stejně - představte si, že by k rozchodu došlo třeba už v roce 1968. Svět by neznal skvělou hudbu a texty z LP Abbey Road... mrazivá představa!

První lednové dny roku 1971 se i přes probíhající soudní jednání jevily poměrně příjemně. Zatímco se Georgeovo trojalbum All Thing Must Pass vyšplhalo na první příčku amerických žebříčků, natáčeli Paul s Lindou na své farmě filmové scénky, které byly později použity k písním Three Legs a Heart Of The Country. Potom s Lindou odjel znovu do New Yorku nahrávat nové album Ram. Než se odebral do studia, zorganizoval ještě konkurz na hudebníky do nové - zatím studiové - kapely. V Paulově síti nakonec uvízl bubeník Denny Seiwell a kytaristé Dave Spinoza a Hugh McCracken. Společně se pustili do nahrávání jednoho z nejlepších sólových alb Paula McCartneyho. I John s Yoko se vydali na cesty. Nejdříve zajeli do rodného Liverpoolu, kde navštívili všechna památná místa od rodného domu po Cavern Club. Poté se vydali lodí až do Japonska s krátkou zastávkou v Miami. Ringo se pustil do natáčení filmu Franka Zappy 200 motelů, ve kterém hrál - skřeta Larryho ne nepodobnému samotnému  Franku Zappovi! Výše zmiňovaní právníci se mezitím pustili do soudní bitvy. Paulův právník před soudcem Justinem Stampem definoval několik zásadních důvodů, pro které chce jeho klient opustit skupinu. Mimo jiné šlo o nepořádek ve financích, odpor k novému manažerovi skupiny i to, že skupina není už schopná společně pracovat. Soudní řízení dostávalo spád a tak se na nátlak svých právních zástupců museli už 21. ledna John s Yoko narychlo z Japonska vrátit.

V soudní síni začal nový rok trochu překvapivým veřejným vystoupením dosud v pozadí stojícího Allana Kleina. Ve svém vyjádření se snažil vysvětlit, že vzhledem ke složitým obchodním vztahům Beatles a Apple, smlouvám s EMI i daňovým předpisům a zákonům, prostě nebylo možné jen tak podepsat Paulovi odchod z kapely. Podle jeho názoru Broukům stačilo vydržet spolu jako skupina ještě nějaký čas, přesněji do roku 1977, kdy jim končila smlouva s EMI. Nemuseli se vídat, nemuseli dokonce ani cokoliv společně nahrávat. Potom by byl rozchod i z obchodního hlediska bez větších problémů. Těžko tomu ale uvěřit, když v tuto dobu už musel Klein vědět, že tím, kdo chtěl skupinu jako první opustit byl John Lennon. Bylo by to snad při odchodu Lennona v něčem jiné? Buď šlo o mstu vůči někomu, kdo naprosto nesouhlasil s instalací Kleina jako manažera skupiny nebo o zoufalý výkřik člověka, který doufal, že si jako manažer nejslavnější kapely všech dob pěkně nahrabe a teď se mu jeho sen hroutil jako domeček z karet. V tu dobu bylo na bankovním účtu kapely přes dva miliony liber. Pro srovnání - Paul McCartney vydělal jen za svou první sólovou desku celého půl milionu liber. Do roku 1967 platila mezi Brouky jenom gentlemanská dohoda o spolupráci s tím, že kdokoliv z nich může kdykoliv skupinu opustit. Až 19. dubna 1967 se spolupráce prohloubila a zpečetila písemnou smlouvou na dobu deseti let. Vznikla společnost The Beatles & Co. Tato společnost zase podepsala smlouvu o spolupráci s firmou Apple Corps Limited, která si připisovala celých osmdesát procent výdělků z této spolupráce a jejímiž řediteli byli John, George, Ringo a Paul. Za toto partnerství Apple Corps zaplatila společnosti Beatles & Co 800 000 liber. Samotní Brouci byli ve své firmě samostatnými partnery a jejich společnost se tak starala o finance a daně každému zvlášť. Na chod firmy dohlížel samozřejmě i Brian Epstein ale po jeho smrti se začaly peníze z Apple Corps kutálet ven čím dál rychleji a čím dál větším proudem. Začátkem roku 1969 se John Lennon v jednom rozhovoru svěřil, že jestli to takhle půjde dál, Beatles zbankrotují do půl roku. Této situace využil Klein a vetřel se do přízně Johna a George, což nakonec vyústilo ve smlouvu, podle které se měl Klein starat o veškeré finance jako nový manažer. Pravdou je, že Klein dokázal podepsat novou smlouvu s Capitol records ve Spojených státech, Kanadě a Mexiku a vytřískat z toho pro Beatles celých 25 % zisku. Jeho zásluhou se film i album Let It Be dostaly do distribuce. Na druhou stranu nedokázal dostat z firmy Northern Songs autorská práva beatlesovských písní, před jejím prodejem ATV. Později se autorská práva stala majetkem firmy Court australského miliardáře Roberta Holmese. Od něj práva v roce 1985 koupil za téměř padesát miliónů dolarů Michael Jackson. V roce 1995 založil Jackson se společností Sony novou společnost Sony/ATV music Publishing a Jacksonovi zůstal padesátiprocentní podíl na právech Beatles. Vraťme se ale k soudu - proklatě zašmodrchaný finanční uzel měli teď právníci vyřešit, soud rozsoudit a ministerstvo financí rozpočítat. Jedinou možnou cestou pro Paula McCartneyho bylo tedy zažalovat ostatní partnery, tedy jednotlivé Brouky, ačkoliv to ve skutečnosti byla cesta jak vyřadit Kleina a začít celé to zapáchající klubko rozmotávat a uvolnit sobě, ale vlastně i ostatním Broukům ruce. Paul navrhoval, aby se financí ujala nezávislá účetní firma, která by mohla dát dohromady finance, proudící z různých beatlesovských i jejich individuálních aktivit.

V půlce února se před soudem začala číst vyjádření George, Johna a Ringa v soudním případu, které dostalo číslo 6315. Paul byl jako jediný přítomen a tak si "v přímém přenosu" mohl vychutnat názory svých, teď už bývalých, přátel. John ve svém vyjádření opět celkem očekávatelně nenechal na Paulovi nit suchou a na druhou stranu nadšeně obhajoval práci, kterou do té doby vykonal Allan Klein. George byl o poznání smířlivější a přesto, že připomněl scénu, zachycenou ve filmu Let It Be, kdy se kvůli neustálým poznámkám k jeho hraní s Paulem pohádal, potvrdil, že se vztahy s Paulem poté znatelně zlepšily. Ringo - také očekávatelně - tvrdil, že by Beatles klidně mohli pokračovat ve společné činnosti, kdyby si všechno v klidu vyříkali. Za daných okolností to ovšem znělo dost legračně. Začátek března byl ve znamení závěrečných řečí právníků všech stran sporu i svědků. Aby toho nebylo málo, byla podána žaloba na George Harrisona kvůli plagiátorství ve skladbě My Sweet Lord. Tahle kauza se potáhne ještě pět let.

12. března 1971 konečně vychází z úst soudce Stampa vyhlášení rozsudku, ve kterém dal za pravdu právníkům Paula McCartneyho, čímž posvětil rozpuštění skupiny Beatles. Ostatní Brouci nasedli do Johnova bílého Rollsu a společně odjeli do Saville Row. Odtud se ale ještě vrátili k Paulovu domu, kde naštvaný Lennon dvěma cihlami rozbil Paulovi okna. Tuhle "hrdinskou" odvetu už nechal Paul bez odezvy a radši odjel s Lindou do Spojených Států dokončit nahrávání alba Ram. Podle nepotvrzených zpráv se ještě 20. března sešli John, George a Ringo s Klausem Voormanem, aby si promluvili o budoucnosti. Klaus se prý měl stát novým Beatlem. Pravda je, že se Klaus ve stejné době nastěhoval do Georgeova domu ve Friar Parku. Nicméně je dost nepravděpodobné, že by John zničehonic změnil názor a měl zájem obnovit činnost Beatles, zvláště po tom všem, co o skupině v poslední době prohlašoval. A ani Georgeovi by se myšlenka na znovuobnovení kapely jistě moc nezamlouvala. Navíc byli všichni dost chytří na to, aby věděli že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky a že v roce 1971 už není možné vyměnit jednoho Brouka tak, jako kdysi vyměnili Peta Besta. Takový byl konec celosvětové legendy zvané Beatles a milióny fanoušků po celé planetě procitly do světa, kde už nikdy neuslyší nové písně od báječné čtveřice Liverpoolských rodáků, které je provázely po krásných deset let a které tak mohutně ovlivnily vývoj muziky a to zdaleka nejen rockové. Slavní Brouci se již skutečně nikdy dohromady nesešli ani přes to, že jim byly nabízeny obrovské sumy třeba jen za jediný koncert. V roce 1976 jim dokonce Američan Bill Sargent nabídl za jediný dvacetiminutový koncert v San Francisku neuvěřitelných 50 000 000 dolarů plus podíl na zisku z lístků, živého alba i televizního přenosu, tedy úhrnem asi 200 milionů dolarů.

Paul později v jednom rozhovoru pro časopis Life svůj odchod a žalobu, kterou podal na Beatles komentoval slovy: „Nebyla jiná možnost jak se rozejít. My nejsme jen čtyři obyčejní kluci. Jsme součástí velkého obchodního stroje. I když Beatles už neexistují, byznys Beatles pokračuje. A proto jsem musel podat žalobu o rozpuštění Beatles, abych na obchodní úrovni udělal to, co jsme měli udělat jen mezi sebou. Jsem si jist, že jsem to tak musel udělat. Ale ať si nikdo nemyslí, že z toho mám nějaké potěšení. Přemýšlel jsem, zda by nešlo podat žalobu jen na Allena Kleina, ale neviděl jsem jiné řešení, než žalovat i ostatní tři Brouky. Lidé pořád říkají, že je škoda ukončit tak pěknou záležitost. Ano, je to škoda a i mně je to líto. Mám rád pohádky, ale v reálném životě nemůžete zrušit hezkou věc nějakým hezkým způsobem”. Skupina už sice formálně neexistovala, přesto ale 15. dubna 1971 Beatles získali Oscara za hudbu k filmu Let It Be. 26. dubna potom vyhlašují John, George a Ringo ústy svých právníků, že přijímají Paulův odchod ze skupiny a nebudou už proti němu právně bojovat.

Stále více rozhádaní Brouci teď začali své názory na ostatní členy kapely ventilovat v novinách a také v textech svých písní. Paul na své desce Ram zpívá, respektive popichuje Lennona slovy „příliš mnoho lidí chce svůj díl štěstí, tys ho našel a rozlomils ho na dva kusy, to byla tvoje první chyba“ a John na desce Imagine zpívá ve skladbě How do you sleep – jak se ti spí: „Ti troubové měli pravdu, když říkali, že jsi mrtvý. Jediné, cos kdy udělal bylo Yesterday (včera)“. Přesto Lennon těsně před vydáním kontaktoval Paula telefonicky. Těžko říct, jestli proto aby rozpálil poslední řeřavé kousky jejich dávného přátelství nebo proto, aby se utvrdil v tom jak moc Paula nesnáší. Ve své naštvanosti Lennon zásoboval Paula i Lindu a také různé hudební časopisy hysterickými, nenávistnými a leckdy i vulgárními dopisy. Šlo většinou o chaotické výkřiky bez nějakých souvislostí. Možná byl Lennon v podvědomí naštvaný sám na sebe za to, jak se mu rozpadla kapela, jak vedle něj hudebně i skladatelsky vyrostli spoluhráči McCartney i Harrison a možná i za to, že sám cítil jak nevhodně se chová a jaký vliv na něj má Yoko Ono. Ostatně, podle všeho měla Yoko i dost zásadní vliv právě na text již zmíněné skladby How Do You Sleep. A také proto, že se tohoto vlivu nedokáže zbavit nebo ho alespoň usměrnit. Ani výsledky jeho hudebního snažení ve spolupráci, resp. pod vlivem Yoko, ho nemohli ve skrytu duše uspokojovat - jejich experimenty už evidentně zacházely za rozumnou hranici a hodně muzikantů se na ně začínalo dívat skrz prsty. O fanoušcích ani nemluvě. K tomu všemu se přidala i silná radikalizace Johnových politických názorů i činů i když při své naivitě si neuvědomoval, že různým extremistickým levicovým skupinám dělá vlastně jenom "užitečného idiota". Právě spolupráce s organizacemi typu Černí panteři, irskou I.R.A. nebo levicovou aktivistkou Angelou Davis a mnoha dalšími si na sebe poštval FBI a další státní organizace. Rozhodně to nebylo kvůli hudbě nebo nějakým mírovým aktivitám, byť je tato legenda dodnes živá a velmi populární. John Lennon si nejspíš vůbec neuvědomoval, že svým slavným jménem slouží teroristům z celého světa. Je dost možné, že jeho pozdější "zmizení ze scény" mělo co dočinění s určitým prozřením a potřebou zajištění bezpečnosti své i své rodiny.  Ostatně je docela legrační, že "proletář" Lennon si s Yoko pořídili apartmá v jednom z nejluxusnějších míst v New Yorku a například v roce 1980 pořídili pětiletému Seanovi letadlo i s posádkou za 63 000 liber. Sám se tedy příliš svého bohatství zbavovat nechtěl.

Jediný Brouk, který s ostatními neměl problémy byl Ringo. Už měsíc po skončení nepříjemného soudního stání, doprovázeného všemi těmi ošklivými mediálními přestřelkami, si Ringo a Maureen vyrazili spolu s Paulem a jeho rodinou do St. Tropez. Tam se zúčastnili svatby Micka Jaggera s Biancou a později si ještě všichni společně zapařili na noční recepci. O pár dní později se Ringo s Maureen sešli na luxusní jachtě s Georgem, Patti a Cillou Black.

další díl